Rodinná fotografická tradice od roku 1946
Můj otec se vyučil jako fotografický tovaryš u svého mistra v Hradci Králové, kde také prožil dětství a část své profesní historie. Po přestěhování do Prahy začal působit jako vědecký fotograf a v době svého působení ve Státním výzkumném ústavu materiálu obdržel za řadu uplatněných zlepšovacích návrhů a za inovativní přístup k vědecké fotografii i státní vyznamenání.

Vždycky mě učil, že dokud je přes negativ alespoň trošičku vidět, nebo je na něm alespoň trošičku něco vidět, vždy jde udělat dobrá fotka. Po školce a posléze i po škole jsem často chodil za ním do výzkumáku, koukal se jak co dělá a zkoušel si exponovat a vyvolávat své hokus pokusy.

Nefotografoval jenom makrofotografii povrchů a prasklin kovů, výstupy z galvanovny nebo struktury různých materiálů, ale zabýval se i reprofotografií, reportážemi podnikových akcí, produktovou fotografií, zkrátka docela širokým spektrem našeho oboru, takže, byť jsem v té době ani zdaleka k fotografování netíhl, viděl jsem z toho všeho jenom samé hezké fotografie, takže kdo jiný by mi měl být vzorem, než právě on.

O mém profesním směrování v podstatě rozhodl za mne a jsem rád, protože jsem fotografování propadl od prvního dne nástupu do školy. Díky jeho působení ve výzkumu, kde bylo dostatek prostředků i pro oddělení fotografie, jsem se mohl těšit ze zapůjčování fotografické techniky a mít tak obrovskou výhodu před svými spolužáky i v technickém zázemí. Vždy mi také věnoval svojí každoroční vstupenku na prezentace Interkamery pro úzký okruh vybraných, díky čemuž jsem měl ve svých šestnácti letech možnost osahat si i prototypy fotoaparátů přivezených z Japonska do Československa jenom pro tento účel. Asi má přítomnost mezi ostřílenými top profíky budila nejeden údiv, ale já si to užíval a lhal bych, kdybych tvrdil něco jiného, než že jsem se v tu chvíli cítil jako teeneger king.
Fotografii jsem vystudoval u významného českého grafika a fotografa Jiřího Škocha a praktické zkušenosti pak sbíral nejenom v ateliéru u fotografa Jiřího Stroemingera, ale především od svého otce, vědeckého fotografa, takže jsem současně i pokračovatel rodinné fotografické tradice sahající až do roku 1946.

Profesionální fotografii se věnuji od devadesátéhopátého, kdy jsem začínal ještě na velkoformátové globice se vzduchovou uzávěrkou, fotografoval jsem na skleněné desky, planfilmy, svitkové filmy, kinofilmy, negativy i diapozitivy, černobíle i barevně, no a v roce 2007 jsem definitivně odložil své filmové fotoaparáty, složil svojí filmovou laboratoř a misky s vývojkami jsem vyměnil za grafický tablet s počítačem a filmový materiál za paměťové karty.

Svojí práci miluji a jsem vděčný své rodině za podporu, které se mi od ni dostává. Mám úžasnou a velkorysou ženu, dvě dcery na které mohu být hrdý a těším se ze široké rodiny jako funkčního celku, v dnešní době tak vzácného.

Jako poděkování a vděk za úspěšný život jsem finanční, opatrovnickou i pečující oporou své starší sestře Miladce, která je od října 1995 v coma vigile a v domácí ošetřovatelské péči. Také věnuji dost času bezplatnému neziskovému fotografování těch, co si nemohou profesionálního fotografa dovolit a přitom by jim hezká vzpomínková fotografie dokázala vnést do jejich života o něco více sluníčka.

Nejkrásnější na mé profesi vidím příležitost vnášet do života svých klientů radost ze zachycených emocí, pomíjivých okamžiků jejich života, pracovních či osobních úspěchů apod. Tohle je fajn a mám to moc rád.